sváření...

bledá mlha se zády otírá o skla
a bělavá pára
valící se z mříží u země
vylizuje kouty večera…

vypadám jako vycpaný leguán
který už nemá žádný věk
a přesto mě poznamenává…

proč bychom chtěli
tak dlouho žít
kdyby věci které si přejeme
nebyly možné?

porozumět světu
znamená porozumět tomu
co je pod ním
pyramidy jsou jen antény
teploměry sondy jehly
zabodnuté tam
kde tělo reaguje…

v lůně země
je uloženo jádro veškerého štěpení
tam je pravé slunce
a kolem tekou proudy telurické…

náhle se prostor prohnul
a já spatřil dívku
držíc jakousi misku
s esencí vonnou
pak mávla rukou
jak to umí jen ženy
a prsty se jim při tom vlní…

příteli postarej se
ať se horký vzduch hrne
na kůži nahou
dodej oheň tří úhlů
a pak důkladně roztírej
až se stane nehmatnou…

pohlcuješ sféry mého rozumu Mennefer
do něhož ve všech nekonečných světech
vrážíš necudně klínem
za třpytu světel co vrní…

nemohu se pohnout
ale přesto je pohybem vše
zcela nabité
jsi jako spekulace
vrhající paprsek
života strom
rozkoš
nachové zdání
soulad regule
se svobodou
dřímající ve věčné letargii
prochvívající něžným tepem
lehounce syčíš
a spájíš hmoty různorodé
jako vír či vodní smršť
slabikou OM
v nás dvou obsažené…