Vzývám tě, ó slunce

Ó slunce těch, jimž spánek vyhýbá se,
melancholická hvězdo v slzném jase, 
tmu nezaplašíš z noci křídel vraných,
podobna odlesku dnů něžně vzpomínaných.

Tak naše minulost, to světlo zašlých časů,
v bezmocných paprscích nám sesílá svou krásu;
a smutek bdí, kam její světlo padne,
zřetelné, vzdálené - a běda, tolik chladné!"
G. G. Byron (překlad H. Žantovská)

Vzývám tě, ó slunce,
vzývám tě ve jménu těch
smutně slepých, jimž
mraky ze vzpomínek
nedopřejí spánek

A přesto vlastně spí
majíc melancholická zdání,
že slunci říkaj hvězdo
a v slzném stinném údolí
ztrácí na hlase i jase

Zapomínají prozářit 
svůj svět přítomností,
vidí jen šeď dávno zašlých časů
a tonou ve tmě bezmocnosti
z myšlenek „Chci zpátky!“,
kterou nezaplašíš 
smutným vzpomínáním,
ani představami coby kdyby

Místo, 
aby se jeden vzbudil
a prožíval 
ten přítomný pocit
když Tě tak
převelice něžně hladí 
křídla vrané noci

Vzývám tě, ó slunce,
ať mají dost síly
přece se jen probudit