Stroj času

Sahám dálkou po minulém,

mažu stopy včerejšího dne,

klamu se vlastním obrazem,

spoutaný v čase slov řetězem,

sahám po jablku nedozrálém,

abych okusil vlastní syrovost v něm.

 

Po nocích kreslil jsem v mapách času

linie vlastního zapření,

směňoval žalost za štěstí přepsané,

držel jsem vypůjčenou spásu,

starožitnost byla srdcem v ní,

svědomí v ocel zkalené.

 

Stvořil jsem vlastní stroj času,

cesty se zkřížily s nekonečnem,

protnutý mečem vkrvácel den,

pro novou zcizenou krásu,

pro jinou možnost zemřel jsem

sám v sobě, navždy pozměněn.

 

Bláhový sne vpil jsi se do noci,

ústa má jsou vyprahlou pouští,

ruce vadnou v květu,

krev časem stéká po jílci,

na  vlastních rukou štít,

výkřik zamčený do rtu.

 

Vychýlen mimo vlastní osu,

zaplatí člověk strašnou daň,

když zapomene význam smutku,

zaprodat prázdnotě svůj osud,

srdce je ohořelá pláň,

jitro jizvou na zátylku.

 

Člověku formou je prožitek,

bez něho jsem pouze bludný stín muže,

raději nést svůj úděl v tmách,

pročítat v duši známý svitek,

nesvlečen z vrozené kůže,

čekat chci na světlo v temnotách

 

…zničit stroj času…