step eject...

zarámovanou tabulí
pluje zčervenalý mrak
přeťatý zsinalým západem slunce
cítím v hlávce tmu…

vyrušila mne melodie kroků
podobná rytmice jedoucího vlaku
chvíli zasněně poslouchám
napodobil jsem je
prsty na hraně stolu
jako žák co se učí
linku hudby na klavíru
bylo to jako
když se chcete rozběhnout
a povyskočit
nebo sklouznout?
ale proč by se rozbíhaly
aby pak šly
nebo obráceně
to nemá hlavu ani patu
zdá se
že v hlávce mám stále větší tmu…

a přesto
tatáž temnota
dodává myšlenkám živější výraz
záhadné nohy se začínají zjevovat
vykračují v symbolických pózách
pohanského tance
zvuk se přihnal jako tichá smršť
polokruhovou klenbu osvítilo světlo
a v ní elegantní ženu…

vysoká a přitom štíhlá
působící dojmem
že dokáže proklouznout i tam
kde se leckdo menší zdá nápadný
obličej snědý a živý
prozrazující cizinku…

nacházím jistou část
bezmezné troufalosti
k oslovení
zadrží mne však pohybem ruky
hodí na stůl papírek s číslem
/bohové existují?/
a promluví
s autoritativní vlídností
chci svůj klobouček a kabát prosím
/já věděl že neexistují/
a položila přede mne minci…

ohromen se dávám na ústup
podávám jí norka a hučku
a dívám se jak mizí
nesouc si sebou tajemství příběhu
jako okno odbarvující odleskem
doznívající bouřku…

z té komplikace
jen získala na přitažlivosti
a já vím
že světem se prohání
jedna rovnostářská dívka
u které mám možná šanci…