za ok/n/em...

stínohra na tváři
pokryté cáry mraků
ledové květy
tvořené mrazivým dechem
skleněná tabule
pokrytá trhlinami
jako kořeny
co rozrývají obrazy
za hranicemi vesmíru
kde se proměňujeme
v proudy myšlenkových vlnovek
prolínáme laškujeme
zanechávajíce za sebou
změť zhrouceného prostoru
a nehybnosti věcí…

můžeme si to dovolit
nemáme totiž co ztratit…

vládne hluboce vznešené ticho
pouze na okrajích tónů
sílí tvé oddechování
s tlukotem srdce
a všechno ostatní
pohlcuje síť vláken
prorůstajících labyrintem…

jak tě mám oslovovat?

říkej mi Divine
budeš blíž pravdě
potíž je v tom
že mým osudem je okamžik
kdy se stanu tou kterou jsem
a mé jsoucno se rozprostře nekonečnem…

víš příteli
nám čas nebyl určen
patří jen lidem
což je kruté
co je platné
že s ním můžeme hýbat
měnit jej
nenávidět
když je neproniknutelný
a my se potácíme
touhou vniknout do něj…