Elegie za Margaret Thatcherovou

Vím, že tato slova si nikdy nepřečtete,

budeme-li na půdě ratia a ne okultních věd,

však dovolte mi pár těch řádků,

nechte mě, prosím, vyslyšet.

 

 Ta zpráva mnou proletěla jako blesk!

Jak síla Dia, jenž shůry nepřátele ničí,

jak bič, jak mráz, jak jehla, jak meč, jak slova

jež z Vašich úst byla zbraní nejmocnější.

 

Z volánků límec, modré střevíce,

ani papež, ani kardinál či Jindřich VIII. sám,

dáma však s velkým D, šarmantní a plná

prochází parlamentem dál.

 

„Pozor, už blíží se!“ řve jeden přes druhého,

pak branou kapituly vstoupit hodlá

a každý muž, ať mladý, starý, lord i princ

tu mocnou aury zář ustojí jen vsedě.

 

"Je mi jedno, jak moc moji ministři mluví,

pokud udělají to, co řeknu já." 

a pro nevěřící je tu důkaz jasný,

že předstoupil tu jejich Pán, vlastně Paní.

 

Velmoc padlou zas vzkřísit zvládla,

zařadit ji zpět, mezi moderní svět,

ač sláva její přitom spíš chladla,

šla dál… chtěla dobro a uspět.

 

S nadávkou krutovlády Stalina

opouští naposledy Downing Street,

v ohlédnutí vidíme kapku slzy

je smutkem? Či zlostí? Každý ví, že nikdy nepoví.

 

V požehnaném věku a s těžkou krutou nemocí,

dnes naposled nadechla se…

…a vydechla.

A Margaret Thatcherová odešla pryč.

 

Ptáte se kam? Nuž co já vím.

Ale předpokládám,

že Pán Bůh s ní možná bude mít peklo.