Slzy měsíce

Uletěli jsme jeden druhému
na křídlech posledních včel,
aniž bychom vlastně věděli,
zda to někdo z nás vůbec tak chtěl…

Tenkrát začaly červánky krvácet
a steskem se zatopila měsíční jezera,
tenkrát jsem zjistila,
že člověk musí něco poztrácet,
aby pak někdy našel,
co jiného jinde vyvěrá…

Od té doby jsem smutkem vypsala
spoustu pavích per,
avšak měsíc prší stále dál,
pořád se mu to zdá krátký
a odtéká do půdních děr,
slyšíš?

Ty jeho kapky…

Jsme v nich zaklínění jak dva vězni,
co poslouchají, jak prší pramínky,
a i když to líbezně nezní,
házíme mu zpátky nahoru
ty své slané vzpomínky…

Třeba jednou řekne mé tělo:
Odejdi pryč má lásko zemřelá,
odejdi pryč z mých dnů i nocí,
opuštění je krutost co se nedělá…

Ale mám v sobě dva hlasy,
snad možná i dvě duše,
co nedočkávají se spásy,
ač srdce marně hledá
a vstříc osudu kluše…

Proč je tak těžké přestat
našlapovat po vzpomínkách tiše
a na co je dobré číst,
co myšlenka druhého píše…

Jednou ty kapky přestanou téct,
až ty své touhy nebudeme vléct,
až úplňky odplavou do moří
a nebe vystoupá v prudkém pádě,
jednou přijde ten,
kdo se nebude bát ponořit
do těch mých




mandlí





v čokoládě…