Slunce v závěji

Dvě léta dlouhá,
nekonečné temno,
vždy jen chvíle pouhá,
nešlo žíti se mnou.

Co sám chci, nevěděl,
neuměl se otevřít,
v úzkost mě uváděl,
každý pokus uvěřit.

Jako tunel tmavý,
stínů byla plná,
hloubka mojí hlavy,
ty jsi ale jiná.

Jsi jak světlo jasné,
ukázala cestu tmou,
když mi víra hasne,
svíráš mi ruku mou.

Dala jsi mi naději,
že chceš moje být,
že třeba i v závěji,
není těžké jít...