sólar...

na solné pláni
běsní žhavé sluneční kovadliny
a uprostřed vzlíná
stará fontána se sochou Tritóna
od rzi zelená
co z vyšlého rohu vylévá nic…

tam stála připoutána ona
opuštěná madona
zapomenutá v údolí smrti…

o její tváři se sotva dalo říci
že je nezajímavá
rýsovala se na pozadí
průsvitnosti horkého vzduchu
a já na ni hleděl
jak to jen bylo možné
což znamenalo
že na ni budu hledět
v životě mnohem déle…

oči měla jako šípy Kupidovy
co zabíjí na dálku
a když promluvila
její slova na mne podivně zapůsobila
probodla jako kord
pobídla jako akord fanfáry
a zároveň přibila k podlaze
cítím jak se rozlévá
žilami tekutina
a kůže je přitom jako struhadlo
na hrubo
vnímám něco neznámého
proběhla pochodující myšlenka
co se pro rychlost nedá sledovat
a její pochod dospívá
k nepochopitelnému závěru…

rád bych byl
s vámi v konjunkci
kometární paní
což se hodí
jelikož jste Sebho vlasatá a sálající…

znám slovo
které vás osvobodí
co přináší svobodu…