Poznání

Sedíš tu sama,
zabrala jsi celý kout.
Co z toho máš,
že se nechceš odsud hnout?

Věř mi,je tu málo místa.
Zrovna uklízet se chystám
a ty tu dřepíš,
jako slepýš pod kamenem
za chladného rána.

Tak hele.
Nekoukej jak vrána
a padej.
S jinými si zadej,
nejsem jediný!

Biologické hodiny
už dávno začaly mi tikat.
Kolikrát mám říkat,
že mám málo času?
Že si chci ještě užívat?

A ty se tu o místo budeš rvát?
Musím se rozhodnout!
Uvolni tento kout,
chce to přeci změnu.
Toho snad docílím
jenom násilím.

Mnoho jiných čeká na to místo,
až tu bude čisto.
Musím tě odsud vyrvat.
Ale jak?
Vyříznout?Těžká práce!
Pomůže operace?

Musím si tě tam nechat.
Prý za odměnu!

A tak došel jsem k poznání.
Jsme oběťmi vlastního konání
a když se jednou zamilujeme,
pro změny zbytečně dřeme.

Pro dvě a více
je tu místa málo.
Musím tě nechat...
v mém srdci natrvalo.