Vždy jsem ti záviděla tvé lehké verše

Vždy jsem ti záviděla tvé lehké verše
jako když kapka vody splyne s křídlem vážky
tam nad rybníkem
a hodně ospalé slunce padá do vody
aby ti připomnělo psaní krátkých slov
co řeknou v pár řádcích snad úplně vše.

A vidíš, teď píšu pozdě v noci, skoro nad ránem
a zcela nesmyslně používám pomíjivá slova
snad proto, že i život prostě je pomíjivý
a proteče nám jen tak lehce kolem vlasů
a my si toho třeba ani nevšimneme.

Na vše je moc pozdě.
Sednout si s tebou pod starý strom
a počítat jeho léta a spadlé listy
opíjet se vínem a láskou,
pozorovat jak čápi učí létat ty mladé
a střemhlav se vrhají do života
jako by to byl jejich poslední den.

Je pozdě říkat ti všechna ta klišé,
jít večer na jedno velký kafe s rumem
a počítat vrásky pivnímu tácku.
Je pozdě jít tmavou nocí a vyznávat ti lásku
- dvě zatoulané kočky bez domova.

Je pozdě na všechno.

/Chtěla jsem ti toho tolik říct…/

Řekni mi. Co je ještě blízko.../
...a co už není nikdy na dosah?