Zrcadlo

Když večer přijdu do pokoje,
ze zrcadla se na mě dívá moje stará dobrá tvář.
Usmívá se na mě a zve mě dál.

Vstoupím do světa zrcadel,
kde vše je nevěřícné a city neskutečné.
Vidím svět kolem sebe,
který dobře znám.
Své přátelé i místa kde jsem rád.

Je tu ovšem jedna zvláštnost,
vše je bledé,
takřka bez života.
A když s někým promluvím,
jde z nich chlad.

Náhle nad hlavou přeletí kouřová clona,
co má tvar postavy s křídly.
Vezme mě za ramena a odnese do středu světa.

Tam okruh zrcadel stojí a postava promluví:

„Tohle je střed tvojí mysli a každé zrcadlo je složkou emocí.
Červené jsou brýle,
když máš rád,
černá je nenávist,
když se musíš rvát.
Bílé je sklo každodenní a svět za ním je neskutečný.

Záleží jen na tobě,
do jakého zrcadla se budeš dívat,
pokud budeš chtít tady zůstat.

A kdo jsem já,
jsem duše zbloudilá,
co žije mezi světy,
za zrcadly ukrytá.

Ta jediná,
kterou vnímáš v zrcadle,
když na sebe se díváš.
Jsem tvá mysl,
co tě ovládá a z tvého srdce promlouvá.

V tomhle světě je mé místo a ty se nyní vrať.
Za chvíli vstáváme,
vždyť už je čas."