Epitaf

Rozlehlou plání proudí řeka,
její voda je chladná jako led,
na vlnách opuštěná loďka čeká
na poutníka snad tisíc let.

Ten dávno ve světě se ztratil,
stár zemřel v poušti rozpálené,
neměl, kudy by se k řece vrátil,
sám náhrobek si vtesal do kamene:

"Až moje maso potravou se stane
červů, supů a nočních šelem,
nad řekou rudé slunce vstane."

"Až se z mých kostí stanou pouštní písky,
blesky protnou temně modré nebe,
z loďky zbudou jen spálené třísky."

Pro syna kdysi otec tesal člun,
večer pak čerstvým dřevem voněl,
když chlapec dospěl v muže, opustil svůj dům,
jenom loďka zůstala tu po něm.

Teď v řece den co den se koupe,
krvavé slunce v mracích kouře,
ze staré loďky se barva loupe,
a v dusném vzduchu visí bouře.