Opuštěný přístav

V dlaních střepy rozbité,

v dechu dým,

víno měsíce dopité,

v mysli splín,

v těle zkázy,

srdce – jedů bar,

cítím se

jak ty skleněné láhve,

kterým voda rozpila

všechny vzkazy,

všechnu chuť

plavat dál…

 

Jsem tou labutí černou,

jedinou na pobřeží,

co na lásku stálou,

na lásku věrnou

prostě nevěří,

píši slova do pěny

a šeptám

přílivovým ránům,

že motýlem jsem utopeným

na dně oceánu…

 

 

 

Jsem bójka opuštěná

v přístavu léta bez lodí,

jen okna a prázdná stěna,

židle a oprýskané dveře,

na stole tvé poslední zbytky

nesnědené večeře,

v tichosti sleduji

nesčetněkrát omílaná skaliska,

vlny závislé na dotecích,

náboj co v dáli se blýská

ve slaném pokušení

a čekám,

kdy nebudu mrakem

toužícím po vypršení…

 

Už nechci být měsícem králem nocí,

tím hlasem co oněměl

a počítat,

kolik už leží na dně těl,

kolik ztracených palubních lístků

už nám moře vzalo,

kolik žraloků

lidská srdce rozervalo…

 

Jsem jen tím malým rackem

s křídlem zlomeným,

v duši roztržené stehy,

v mysli dým,

v dechu splín,

tříštím se o břehy,

s bílým křikem

do neznáma plavu,

jsem potopeným

Titanikem

ve zpustošeném přístavu…