Slunce se dotýká každé hory

Ještě to potrvá, než se my dva přestanem

chtít

než nebudem si svá zoufalství vzájemně

pít

než poštovní holubi v srdci podepsaném

přestanou číst

a rýha tužeb, po níž prahnem

obrátí list

až stanu se pevným větrolamem

 

jiných míst…

 

 

Mraky dosyta už jsou plny slov

zatajených

city mi kolem krku smyčku utahují

a berou smích

po nocích cítím doteky tvých sov

nesmělé

a sleduji, jak červánky obarvují

list kontryhele

proč je mezi nebem a zemí tolik hvězd

a přání

a řekni mi, proč musím své jizvy nést

 

do rozervání…

 

 

Někde v dáli zas možná lesy šumí

uklidněním

a nekonečnou tmu tam tlumí

rozednění

kéž tam nečekají mě závislosti

pouta

a síla té podivné nerozvážnosti

nedoutná

kéž tam někde ta duha tluče

jasnější

snad jsou i lidské náruče

co konejší

věřím, že jednou najdu ty závory

jež zastaví bol

 

možná že slunce se dotýká každé hory

 

jen najít alespoň jeden

vrchol…