I ZLATEM

Odraz vlastního já na dně sklenice
a bůh sedí na druhé straně stolu
a pohybuje okoralými drobky
jako figurkami po šachovnici

pár těch drobečků k zemi padá
jako vojáci na bitevním poli
a některé se rozpadnou ještě na menší
a pak zestárnou a možná je to i bolí

děravá je cesta jako vyplavená pramice
co nevede nikam ani domů
jen samé plačky a rozházené loutky
jen samí poražení a žádní bojovníci

pokaždé řada když se dává
a prázdno když se kosí
cizinci i všude zdejší
voli volí

odraz vlastního já v polorozpadlých částicích hrdosti
a bůh svádí netečný měsíc rozžhaveným drátem
to pravda se teprve kuklí
a snad z ní bude jednou nádherný motýl

co nebude se stydět
za příslušnost a hrdě
roztáhne svá křídla
po větru

pak lež ze žaláře nás propustí
a konečně staneme se státem
kterého si ostatní váží
aniž by se do propasti zhroutil

a důstojně bude se stavět
za svůj lid i zlatem
co hravě ho vyváží
nebo se snad pletu ?