Jednou zčerná nebe

Jednou zčerná nebe,
když dýku cítíš v zádech,
když podíváš se za sebe,
to na poslední nádech,
abys viděl přítele, co tě k zemi srazil,
přesto, že jsi nesčetněkrát pro něj, cestu razil.
Slysíš svoje srdce, jak do ticha ti vzlyklo,
jako mládě ve tmě, co na svou mámu křiklo.
Před očima setmělo se, slyšíš táhlou píseň
a dal bys za to cokoli, jen necítit tu tíseň.
Víš, že jenom neprávem jsi na konci cesty,
hodili tě do života, bez záchranný vesty.
Nechali tě zápasit, samotného, se vším,
snad právě to ti pomohlo, aby ses stal lepším.
Jenže k čemu? Ptáš se sebe a ptáš se taky boha.
A odpověď?-dýka v zádech-byla vážně strohá.
Zbyla jenom vteřina, pak vytratil ses potichu
a s sebou jsi si odnes hořkost, skrytou na dně kalichu.