Když píšu

Jsem člověkem bez přetvářky,

odezvou věčné samotářky.

Cítím, jak houfy očí se sbíhají,

přitom tě vůbec neznají.

Otevřít se, to stav nemožný,

verš stává se moment úložný.

Poznat se, snad i pochopit…

Chtěla bych neznámo potopit.

Přestat myslet v kruzích,

uvíznutá v iluzích.

Najít a zapomenout snad,

na tebe i něco, co už nechci znát.

Tužba po skutečné emoci,

přinesla mi jen nemoci.

Chybíš mi ty či ono,

Přesto v mysli jsi ty, má clono.

Pravost, čistotu a krásu,

zabít snadno a odvrátit spásu.

Našli jsme v dnešní době,

schopnost žiti v mdlobě.

Nedát znát svoje slabosti,

pýcha, ješitnost snad vyprostí?

Nepochopím dnešní svět,

utekla bych od všeho hned.

Jen ty si mé věčné břímě,

které mi dříme v klíně.

Nejsi nic, co bych chtěla mít,

proč tedy čas nemůže mi vzít.

Tvoje oči, v nichž viděla jsem více,

láska, co protrhla mi plíce.

Nechci už dál psát,

jen vítr musí silně vát.

Dýchat volně jako dříve,

nevlastnit žádné břímě.

Bohužel však vím,

není to jen pouhý splín.

Jsem totiž blbou naivitou,

věřím v skutečnost jednolitou.

Budeš-li snad někdy chápat,

přestaň dále tápat.

Společně a hlavně s ní,

budeš žít a to se smí!