Xantipa

Život mi červený koberec nerozprostřel,
Naopak,jen kámen a bodláčí pod nohami,
když pokusím se jíti vpřed.
Jsem zasypán dávkou slovních střel,
sedím doma i když ven jsem jíti chtěl,
asi nebudu vesmíru střed.
Pánové,je to zlé!Pánbůh s námi.

Každý svého štěstí příčinou,
proč bral jsem si dívku nevinnou,
když jsem vlastně nemusel?
Jenom proto,že jsem chtěl?
Nevšiml jsem si jedu,
vypouštěného se slinou.

A tak žiji v područí líté Xantipy,
dračice zatrpklé,nevábné.
Už nemá oči slzami zalitý,
teď je to kulomet,ostrými nabitý,
dávno jsou pasé věty hedvábné.

Nechápu,že její hlas vůbec neslábne!

A tak zde lkám nad svým osudem,
bojíc se jakéhokoli prohřešku.
Nějaké kecy,jako budem či nebudem,
spoj svůj život se sudem,
kde mohl bych přebývat
při ztrátě přístřešku.

Co dál se bude dít?
Co učinit pro svůj klid?
To,co dělám celý rok.
Držím hubu a...

krok!