Po perutích hrdinů

Mám chuť
hřát vítr ve dlaních
a za věčného stoupání
do hlubin se hnát

a někdy možná nedýchat
a někdy možná dát ti sbohem
až siluety pod orlojem
uvadnou mi do stínů

pak po perutích hrdinů
báje z vosku Ikarova
možná jen tak nechat téct
a cele svoji kůži svléct
z pocitů, co zdály se mi
když ticho svými jehlicemi
mi borovice popletlo

však neboj, to jen rozkvetlo
co dřív tu štkalo nad plaností
a s veškerou svou upřímností
zkroušeně si vlasy rvalo
a dny jen slepě počítalo
nevidíce přes slzy

a ač zítřek je jen iluzí
snem, co někdy nedozdá se
já chtěla bych a toužím zase
žít...