Jako bys fouknul do pampelišek

Všichni jsme tuláky

své vlasní duše,

narodit,

ulpět,

odejít,

jako bys fouknul do pampelišek,

nic víc a nic míň,

kráčíme, po té naší Via Dolorose,

roztrhané rukávy,

rozevlété vlasy,

v puse ještě slabá příchuť

z předešlé noci,

kterou tu zajídáme dobrým, prostým chlebem...

Zítra nás čeká opět další svítání

a já se tu už nechci hloupě bát,

ne, noc drží v ruce bič

a rozráží mé dnešní kroky,

na hlavě koruna z jeřabin

a pomyslné trny vytvářejí svatozář... 

A Ty spíš

a možná se Ti zdá,

že Ti tady strouhám zázvor do čaje,

na polštáři leží nejnovější přebal Remarqua

a já Ti přijdu tolik krásná,

tolik krásná zadarmo,

jako když zafoukáš do pampelišky

a řekneš:
"Maličká, já se tu zbláznil do Tvé pihy na zádech

Ty jsi ta má Via Dolorosa...."

Pak tady po nocích hltám Tvůj hlas

a přesto, stojím pevně na Zemi,

ne, už nemůžu být naivní,

snílek, co budívá se ze spaní

a ptá se: "Bože, můj Ty Bože, proč?"

 

I kdybys, kdyby ses mi z rána rozplynul

a chytal míče na vedlejším poli,

pro tento okamžík, ne, nemám víc

a ani nechci,

jsem tu tisíce let rozpačitě stejná

a má noc voní kousky Tebe,

jako bys fouknul do pampelišek...

 

Víš vůbec,
že to nejsou jen čtyři nesmyslné roky?