pohádka dvou inspirací jednoho jména

Přiznám se nyní rád,
mám dvě hlavní inspirace.
Tou první je tvořen celý hrad,
tou druhou má paní v té pohádce.

Inspirace první,
je taky tou hlavní...
Je jí věčný Bůh!
Inspirace druhá,
to má žena, co vzniká z Boha...
Já jsem splácejícím slovy dluh.

Bůh i má žena jedno jméno mají,
však slovy nelze nijak vyjádřit.
V metafoře to láska je... V hloubi energií.
Já schopen nejsem slovy ten dluh zaplatit.

Do hradu proto unikám v té pohádce,
abych kraloval, kde vládne má paní.
To inspirace dvě mi dány byly do srdce,
Bůh i žena má v mých pocitech zrání.

Neustále však hledám, jak splatit slov těch dluh,
napadá mne jedno jméno...
Láskou je má milovaná paní, láskou je mi milovaný Bůh.
Nechť jest to v pohádce tímto jménem posvěceno.

Vím už ale, že když se k inspiracím oběma obracím,
svůj dluh svou láskou v srdci tím splácím.

Slova nejsou potřeba,
jen to,
co ze srdce úpřimně vyvěrá!