to poslední, co jste mi měli dát, je život

 

 

 

 

                              nechte mě umřít ve slunečním žáru

                              na kameni

 

 

 

 

                              všichni kolem mně usínají

                              a usínat budou usínat

                              a nenávidět mě za to

                              že je budím a nenechám

                              je spát

 

 

                              nechte mi, prosím, aspoň 

                              jednoho

                              kdo kvůli mě bude bdít

                              a až všichni usnou

                              tak mi řekne 

                              že už můžu jít taky

 

 

 

 

 

 

 

                              myslím, že mi odumírá ruka

                              mám pocit, že už nemůže dál 

                              snést tu tíhu věcí

                              co jsem napsal

                             

                             

                              a těch

                              na který se teprve

                              chystám 

                             

                              dětí, co zplodím a zabiju

                              papírem

 

 

 

 

 

 

 

 

                              nechte mě umřít ve slunečním žáru 

                              na kameni

 

 

 

                              chtěl bych vyschnout až

                              na samej uzávěr toho

                              co mi do hlavy propouští

                              podněty k psaní

 

  

 

 

                              s básníkem se totiž nedá žít

                              a já ho mám v sobě

 

                              s básníkem nemůžete jít 

                              v noci spát a ráno se 

                              probouzet do novýho dne 

                              protože každej den je

                              pořád stejnej

 

                              až na to, že uskutečňujem věci

                              který jsme den předtím

                              zavrhli

 

 

 

 

 

 

 

                              mám toho v hlavě tolik

                              že mi to ucpává větrací šachty

                              v záhybech mozku

                              a veškerou energii

                              spotřebuju na to

                              abych ty myšlenky a věci v hlavě 

                              udržel

 

                              a k vám se nedostanou 

 

 

 

 

 

 

 

                              na týhle straně

                              uzavřenýho  hranolovitýho světa

                              je tak strašný horko

 

 

                              nemůžu dýchat 

                              a když pomyslím na to

 

                              že když si přesednu

                              bude mi to k ničemu

                              protože

                              stačí když

                              se na mě podíváte  

                              z jinýho úhlu

                             

                              a budu se dusit znovu

 

 

 

 

                                                      mám vyschlo v krku

 

 

 

 

                              pokládáte mě do žáru slunce

                              na kámen

 

 

                              každej den

                              od časnýho rána

                              kdy ten hajzl miliony 

 

 

 

 

                              světelnejch let od nás 

                              dává život dalším a dalším

 

                              a vy mě těsně předtím 

                              než každej den umřu

                              sundáte z kamene 

                              a otočíte mě, aby 

                              mě přes noc

                              studil 

 

 

                              a následující den mě otočíte

                              zase zpátky

                              abych si na to dokázal 

                              najít vlastní názor

 

 

 

 

 

                              každej den mě usadíte do křesla

                              a každá myšlenka na to, že

                              svý únosce ztratím 

                              mnou probije

 

 

                              neni to tak hrozný a dá se to přežít

                              daleko líp

                              než elektrický výboje

                              co dostávám od vás

 

 

                              od těch

                              co serou na mě a hodlaj' na mě srát

                              i nadále 

                              protože v dnešním světě ti

                              za duši básníka

                             

                              nikdo nic 

                              nedá

 

 

 

 

 

 

                              nemůžu se vzpamatovat z toho

                              že

 

                              člověk co namáčí pero

                              do kalamáře s vlastní krví 

                              aby se mohl 

                              alespoň malinko 

                              nadechnout 

                              má tak malou

                              cenu

 

 

                              všude kolem vládne

                              fetišismus těla a peněz

                              za peníze dostaneš tělo

                              za tělo peníze

 

 

                              a hlavně mladý

                              za starý tělo ti taky nikdo nic

                              nedá

 

                              protože lidi už dávno

 

 

 

 

 

                             

 

 

                              lžíce        *  co měli na to, aby s nima 

                                                seškrabali slupky a dostali

                                                se k jádru člověka

                                                aniž by ho zranili 

 

 

                             

                              seřízli

                              nabrousili

                              a udělali si z nich                nože

                              co ti vrazí do zad

 

 

 

 

 

 

 

 

                              z přátel se stávají 

 

                              nepřátelé 

                              ne-přátelé

                              ti co neví

 

                              a

 

                              ti, co se k vám vrátí

                              až vám bude líp

                              a nebudete

                              obtěžovat

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              přijde mi, že lidé už

                              přestali poslouchat 

                              barevnou hudbu 

 

                              zblbli z neustálýho rozlišování

                              mezi zlem a dobrem

                              a zbyla jim jen 

                             

 

                                                                  černá a bílá

 

 

 

 

                              přijde mi, že lidé 

                              už neposlouchají nic jiného 

                              než barevnou hudbu

 

                              nedokáží totiž vidět 

                             

                              v bílé černou

                              v černé bílou

 

                              a 

 

                              v černobílé se ztrácí

                              protože neví

                              co si o ní mají myslet

  

 

 

 

 

                              ... 

 

 

 

 

                             

                              teď už mě ale nechte

                              zapomněli na mě

                              a kámen se mi propaluje 

                              do hrudního koše

 

 

                              trochu líp 

                              se dýchá

                             

 

                              ruku už ale      

                                               

 

 

 

                                                   necítím   .