Pro všechny zlomené coury

Až budu ležet v tom stavu,

podobným komatu,

z alkoholu.

Ty budeš ležet vedle mě.

A já jen ztěží rozeznám tvou tvář.

 

A budu si přát by tam byla jiná.

Ta kterou chci.

Chci.

Chci.

Chci!

 

Jedna hloupá ponožka na posteli, čí je?

 

Vím to?

Nebo jich bylo prostě jen moc.

Počínaje lednem...třicet.

 

Pořád málo?

Má to důvod?

 

Sebetrýzeň.

Líbí se mi bolest.

Zvykla jsem si na ni.

 

Potrestání.

Za co?

Že jsem si kdysi dovolila, mít někoho ráda.

 

Sebekázeň?

Spolehlivej způsob, jak se nezamilovat.

Ráno ho vypakovat.

 

A větřit další obět.

Když já sama jsem tou největší.

 

 

 

Hloupost.