Ironie osudu

S pláčem se rozhlížíš, na všechny strany
hledáš přeživší a umíráš strachy.
Někde tu stále jsou, ty víš to nejlíp,
ti malí skřítci, co smrti se nebojí.

Však slyšíš smích, už jsou blízko!
Jen pozvedni meč, má dcerko...
Prosil jsi boha o její život,
teď bys ho vyměnil za jedno pivo.

Postupem času, ztrácí život smysl,
ty ale víš, že smrt ještě není blízko...