Vzpomínám...

V blátě vidím děti si radostně hrát,
to nutí mne na mé dětství vzpomínat.
Také prožíval jsem radost z bláta,
to však nedovedl chápat můj táta.

Slza v oku... V duši mám teď pláč,
to otec bil nás násilně a nebylo zač.
Když alkoholem své tělo jen naléval,
pak hodně na nás řval a nadával.

Bil mne, bratry a taky naši mámu,
alkoholem se utišoval hned po ránu.
A tak trvalo to ještě pár dalších let,
až nakonec se máma začala rozvádět.

To klid pak veliký bez otce nastal nám,
však co to? Já do sebe se po přestěhování uzavírám.
V nitru svém ve vlastních světech bloudím,
poznamenán tím, co z paměti už nevyhodím.

A jakpak to pak semnou bylo dál?
Já satanismu jsem se radostně oddal.
S vírou temnou přišli mi do života i drogy,
už neznal jsem ten pocit lidské svobody.

Mnoho zla jsem kolem sebe šířil rád,
když podváděl jsem svou dívku, musel jsem se smát.
A pak finále a ďábel vzývaný v mém těle,
já mrtev pochopil jsem, co vše se děje.

Od ďábla odvrácení a lásky k Bohu probuzení,
v psychiatrické léčebně byl jsem na léčení.
Od těch dob velkou snahu mám,
nevracet se k tomu, co za sebou již mám.

Díky Bohu jsem už z toho temna venku,
klidně pro kontrolu dám vám navštívenku.
Tak teď vidím v blátě radostné děti si hrát,
nyní však už svobodně mohu se k nim přidat.