Sám sebou bez strachu a studu

Ukryté v pavučinách rozbitého skla

Zrcadla toho, co skutečné není

Jsou střípky mého života

Odraz ten zůstává, však předloha se mění

Snil jsem, až vysnil jsem si prapodivné věci

A přitom ruce i tvář přirostla mi k mříži

Zarostlý v železo, sám sobě jsem klecí

Strach stal se šelmou, co se kolem plíží

Na špičku stavím vejce, pokaždé se zhoupne

Tak jako kyvadlo, dokud ho nerozbiji

Když pak z něj tvoje ruka skořepinu sloupne

Má duše obnažená do ruda se stydí

Sám sebou být bez strachu a studu

Netřeba dalších veršů, no tak zkrátka budu…