Pentalogie lásky II. - V moci osudu

V třpytu zimních večerů, za závějí osudu.
V lesku měsíčního svitu, na cestách co ztrácejí se do noci.
Až se budeš dívat do náruče hvězd, já už tu nebudu.
Nad propastí věčnosti, tam co cesty končí.
V zástupu dětí, co nesou lucerničky slunce západu.
V rukou, co svírají svíčky se zmrzlým plamínkem.
V srdci protrhla se hráz, způsobila záplavu.
Ve větru samoty poslední vlasů pramínek.
Lucerničky svítí, na tvář padají vločky sněhu.
Tak křehké a chladné, cítím sametovou něhu.
Úsměv co patřil dávným vzpomínkám.
Bílé šaty září na jevišti večera.
Jedna věta a byl konec domněnkám.
Křik andělů jako by noc brečela.
Krok, co vrátil duši věčným snům.
Vodopád smyslů zamrzl ku slunečným dnům.
Na hřbetu bílého koně, co běží do osidel věčnosti.
V zástupu dětských postav a ve tváři lítosti.
V aleji stromů, co mají listy z ledu, po cestě s obtisky malých botiček.
Po kraji věčně smutných dětských očí, sklopených hlaviček.
Na stránkách knihy ve věži obehnané trním růží.
V kapitole láska, kde osud duším dluží.
Tam jedině najdeš mojí tvář, ve vazbě z bílé kůže.
Má duše už je jen ta malá rudá růže.
Klíček co v prachu nekonečné chodby leží.
V náruči svých andělů, v té nejvyšší věži.

......láska je krásný cit. Osud dokáže ji dát, ale také vzít.