Bezohlednost

Je letní sychravý den
venku se smráká
A okolo mého bytu chodí náhá paní
Její nahota září do tmy

A moje oči jsou upřeny na to zářící světlo
plné naděje a lásky
A přitom to světlo, ta krásná paní, je ve své jsoucnosti zoufalá
trpící svým životem

Ale mě se zdá, respektive její světlo se mi zdá tak krásné, spanilé a úžasné
Tak jí postupné pošlu letmý polibek
a její světlo se rozzáří dotyky ještě silnějšími než ty krásné paprsky

Paní pomalu, ale jistě stoupá do mého bytu
a... přestalo pršet... a ona stále stoupá
jak se přibližuje, cítím to, zní najednou bolest jejích dní

Chce se mi jí zeptat...
ale už je moc blízko
Vezmu ji do náruče a cítím ten žár
cítím ho dlouho, ale posléze
Posléze, světlo zhasíná
jsem jím nabažen, ne-li přesycen

Teplo vyhasne a já cítím její bolest
utrpení všech jejích dní
a ona se vzdaluje, odchází pryč

...a najednou svítá...a ona mi mizí navždycky
už jí nikdy neuvidím a ona nikdy neuvidí mě
chce se mi plakat, ne proubouzím se do nového dne
s očekáváním, jestli večer potkám, jiné zářivější a možná dlouhodobější světlo

Možná opět přijde a bude jiné, lepší
a já opět budu mít ten dar ho zhasnout

Tím světlem je láska
a tím já, je bezohlednost.