Den, kdy nešlo nikam utéct

Trochu pláč
a tak dvě, tři slova
za křivdu,
že slunce svítí
jen vybraným
do kscihtu
naplivat pravdu,
aby nešla smýt
ze zdí, kde
donedávna dýchaly sny

Dnes jim život ustlal hroby.

Od pláče umytý stůl
TAK NASYP NA NĚJ DALŠÍ POPEL
a z jeho zrnek
pomalu poskládám
zpět své tělo

Sami jste viníky prázdných ulic!

Rvačka o kartu
kterou strčíš pod jazyk
a za půl hodiny
bude líp
bylo líp:

Proletěla skrz nebe
(bylo příliš řídké)
a v pekle upálila ďábla
nezbylo nic, než
udělat si vlastní místo
kde žít.