příchozí...

nad udusanou hlínou
jež vydává slabý pach vlhkosti
s loudavým zalíbením
zaznívají slabiky
připomínající zaříkání
jež zprvu v úleku pokládám
za nerozluštitelné
a dávno nenávratně ztracené
avšak Pormenor ovládá umění
jak přesně opakovat to
co už jednou slyšela
snad díky té příhodě
kdy se snesla z jiného světa
od té chvíle z ní svou bohatostí
přítomnost tryská
jako gejzír zřetelnosti
a to že je na zemi
jí vlastně nevadí
byla to pro ni jen cena nepatrná

když já obsáhnu několik věcí
na pracovním stole
ona dokáže pojmout
podobu severní oblohy za soumraku
v roce 3114 před naším letopočtem
včetně rozestavení mraků
a porovnat ji s žilkováním mé paže
i pruhy pěny
kterou na hladině řeky Paraná
zanechalo veslo
dva dny předtím
než začala soptit Mazama

vytuší rozevlátou hřívu divokého koně
i tváře mrtvých na márách
u kterých bdí pozůstalí
pocitově tepelná
přitom pokaždé
neskrývá překvapení
nad vlastníma rukama

usmála se
příteli to jsem zvědavá
co řekneš na tohle
že příliš myslit znamená
zapomenout na maličkosti

po udusané hlíně
vstupuje plachý jas svítání
a já v tu chvíli pochopil
že fyzická rozkoš ani utrpení
není nic proti tomu
jaké to je detailně prožít
bezprostřední podrobnosti…