archimáci...

jsou místa
kde se cítím dobře
ale až když začnu pátrat
proč se tak cítím
zjistím že to bývá nezvykle
nápaditým vylepšováním…

rozum a soudnost
odpor a pevnost
klid či rozpětí
podoba dělitelnost
hmota s duchem
pěstování zdravého myšlení…

co mi dává skála
odolávající živlu moře
a co modravé nebe
na jehož hábitu se prohánějí větry
aniž by jej poskvrnily rýhováním…

když kráčím lesní pěšinou
v sněhových kalužích
za pološera
pod šedivým nebem
usmívám se
ale ne proto že jsem silný
ani to horské prostředí
ale souzníme spolu
díky důvtipnosti…

náhle se vodní pára prosvětlila
a vystoupila žena jí smáčená
nabývající neočekávaného lesku
hlubinná a zároveň průsvitná
prudká i nevtíravá
takový ostrůvek
atmosférického drahokamu
kde se barvy proplétají
v nekonečných složeninách…

v knize Zóhar se píše
že spodní svět je odrazem horního
a já se s Valdebonou oddal
té tajné logice představ
vedené nepamětnou hrou citů
umění těžit v hloubkách..