arcinov...

nemohu spát
cosi se zmítá
v mém srdci
jakési zvíře podivné
jež ocasem smetá
hvězdy nebeské
šupiny kůže se mění
v houští ohnivých střepin
stěny se rozpadají

měsíc převzal barvu písku
z dálavy se přiřítil zakrvácený jezdec
a se slovy hledám tajnou řeku
která lidi očišťuje
zemřel v mém náručí

znám tu pověst
o místě kde končí svět
kde voda dává nesmrtelnost
přesto že kdosi z moudrých pravil
že prodlužovat život
znamená prodlužovat agonii
a zvětšovat počet smrtí

žár je nesnesitelný
už nepomáhá krást noci čas
sním
o čistě nepatrném bludišti
v jehož středu stojí džbán
vidím jej
téměř se ho dotýkám
ale zákruty jsou příliš spletité

zjevuje se žena
tak modrá až se zdá purpurová
a naklání svůj obličej k mému
slyším svůdný šepot
jsme božští i neznabozi
podsvětí i svět
což je jen určitý způsob
jak říci že nejsme

tušíme že nic není skutečné
a možná proto skutečnost snadno přijímáme

v tu chvíli jsem pochopil
že uplyne mnoho staletí
a mnohokrát zemřu
než se dotkneme

má Garamanté