Nemůže to být jinak

.


Za nocí bez tebe,
s časem posunutým o čtvrt zeměkoule
vracejí se noční můry místo spánku.
Vidím tvoje fotky a cítím,
že nevyhnu se příštím chybám,
když minulost má na kahánku.

Je tolik pěkných holek.
A tolik ošklivých.
Můžu je svést,
můžu je nechat,
můžu jim naslibovat spoustu nesmyslů.

Nic mi ale nevrátí tebe,
přízrak z elegantního města,
rozmazlenou fúrii i křehkou květinu,
nic mi nepomůže zapomenout.
Mám tě zadřenou pod kůží,
zarostlou v jizvě těch pár setkání a nekonečných telefonátů.
Krvinky infikované tvojí dětskou upřímností
a nervy zacuchané jako tvoje vlasy po ránu.
V otiscích prstů zakódovaný všechny naše žabomyší války,
zraňující výkřiky
a vzdechy rozněžněný.

Točím se v tom.
Kolem dokola.
Pořád znova.
Zauzlený.

Měsíc líně pluje do přístavu rána.
Nemůže to být jinak.
Za chvíli vynoří se u tebe.
Nemůže to být jinak.
Milostný fáze měsíce. Pro jednu z tisíce.
Nemůže to být.
Jinak...


.