Opus starého pastevce

Sny, které mi se vracejí, jako stádo bílých krav,
jež slepě k cíli chvátají, je šero vládne strach.
Tam za dřevěnou ohradou je cítit těžký pach,
tam ďábel z křoví vyvěrá, má tělo z hadích šlach.

Ty oči kalné do ruda, mne děsí ještě dnes,
a tlama ostřím - lačně zdobená, zde pomůže jen kněz.
Tak sahám na kříž ze všech sil a křičím: "táhni pryč!",
když anděl z nebes sestoupil, měl měč a ostrý rýč.

Kam kráčíš blázne zvýdavý,
proč osudu jdeš vstříc ?
tvá svíce jenom v půly je, chceš vrásčitou mít líc...?
Tak obrať rychle kroky své, nač stálý hloupý spěch,
miluj ženy, víno, zpěv a žij jak správný Čech.

Kolik řek do moří odteklo a já mám šedou skráň,
vzpomínáním na dětství, při slzách cítím stáj.
Tam kdesi v černém lesíku, za hradbou ďábel stál,
měl nůši ostrých hřebíků, byl vítězem, byl král ...
A tak sahám na kříž ze všech sil a křičím: "táhni pryč!",
když anděl z nebes sestoupil, měl měč a ostrý rýč.