Slunce nad obzorem

Slunce nad obzorem

Objevilo se slunce nad obzorem,
tisíce paprsků prolétlo našim domem,
avšak mě je stále zle,
mé srdce je zmražené.

Slunce hřeje víc a více,
mě začínají červenat líce,
v srdci mám však stále led.
Kdy se láska navrátí zpět?

Poslouchám, jestli nevrznou dveře
a v nich nespatřím lásko tebe.
Dveře však stojí nehnutě,
jako mrtvé labutě.

Minuty a minuty zbíhají se v hodiny,
slunce už dávno svítí i v předsíni
a já stále ležím ve své bolesti.
Jen láska vyléčí to mé neštěstí.

Chci zvednout telefon a zavolat.
Problém je však v tom že nemůžu vstát.
Bolestí a žalem mi ochably svaly.
Mě už asi nikdo nikdy nezachrání.

Kde jsi? Kam ses poděla?
Copak zmizela si docela?
Nezůstal tu ani vlásek, ba ani tvá vůně,
mé srdce teď právě proto stůně.

Slunce je zase za obzorem.
Poslední paprsky loučí se s mým domem
a za šerem následuje tma.
Mé tělo i duše umírá.

Poslední zoufalá myšlenka na lásku,
Poslední pohled na dívku na obrázku,
Poslední ozvěna milého hlasu,
pak ticho. Oči již nevnímají krásu.

Chladné oči se zabodly do stropu.
Slza na víčku způsobila potopu.
Srdce zmatené už nemůže bít.
Proč jsem se musel ve svém žalu utopit?

Vrzly dveře a do pokoje se tiše vkrádá,
postava, jež by někomu připadala známá.
Následuje rozsvícení světla a výkřik do ticha…
další život v místnosti tak náhle zaniká!

Na nebi se objevily dvě nové hvězdy.
Tak blízko vedle sebe, ale tak daleko přeci…
Dvě dušičky teď dělí milióny let.
Och! Jak někdy krutý je ten náš svět.