Ocelová paměť

Ocelová paměť

Jsou tu dvě přímky vedle sebe
a zdá se, že sahají až do nebe.
Jsou opuštěné, neveselé,
ocelově studené a zrezivělé.

Každé ráno na ně rosa sedne,
sem tam si na ně taky lehne
nějaký ten zoufalec ve svátečním saku
a čeká, že nabídne své tělo vlaku.

Jistě jste již pochopili přátelé,
že ty dvě přímky jsou koleje.
Ovšem zbytečně bychom vyhlíželi vlak,
tu jest konec českých drah!

České dráhy zkrachovaly
a tohle železo tu zanechaly.
A dojde to i sebevrahům,
že v tomto kraji odzvonilo vlakům.

Dělníci demontovali staré semafory,
zrušili silnice a vystěhovali domy,
zrušili nádraží a lidé odešli,
kam se poděli, jen pánbůh ví!

Jen stará kolej a železniční pražce
teď dávají tušit ty chvíle krásné
kdy tudy projížděl vlak hodinu co hodinu
a nabízel pohodlné cestování pro celou rodinu.

Kdo ví, zda má tahle ocel sny
a když, tak o čem vlastně sní?
Sní snad o blikajících semaforech
a rychlých rámusících kolech?

Já věřím, že každá věc svou paměť má
a své zážitky navždy v sobě uchová.
A věřím, že v noci, když všechno spí
se tyto koleje znovu rozezní.

Když položíte ucho na koleje,
uslyšíte, že ocelové srdce stále tepe
a jemně zpívá píseň svou.
Uslyšíte vzdálené troubení, zvuk píšťalky a řinčení kol.