V citovém bezvětří

Posečkej na mne
lístečku poslední

Anděli javorový
když nevane štěstí
a smutek již bere
červeně pro domovy
a noci natahují dlaně
v citovém bezvětří..

*

Posečkej na mne
ač neušetří nás
pádům do bouří

Promluví zimy..
čas postát u hroboví..
bílé květy v modlitbách nechávám
snažím se jít sám...

snad jen z jara jehož se nedočkám
znělce rozechvěl bych duši
v citovém bezvětří
ale my dnes?

Jsme tu tři

Ona já a cosi tvoří vzkaz

*
Tišší toulali se magickým světem
věrni snům
a viděli jej plakat

pro ztracené loďky citů mířící ke břehům

Vracely se nové objevy
ze zrnek písku?

Oslovit je slídami
neptaly by se
proč pláčeš
proč žiješ
jitra hvězdami?

Snad chyběly jim noci nebo tušení
že s každým zhasnutím
odemkne azimut duše jiná Polárka

...

Až jedno sólo básní
zmizí k večernici
mající tón křehce

On pro třpyty snící
Luně přál by krásu

ať pro život hřeje
nezávislou milující
i když neví kde je

...

Tvá zralá černovláska?
Ona jeřabina?
Blíž ti rozumí!
Brzy vzkřísí srdce?

V bouři jsme to nechtěli
slyšet
u nás nad vodami
kam hledí slunce s řasou rosenou
tam si čerstvé svatební závoje šily pavoučí mraky

Bláznivé holce smějící se v dešti
níže slibovaly

Krajkové touhy toulek
nasunou tě do rolí
mlhou v myšlenkách
budeš dál
na rtech přesladká
čekat příznivý vítr

...

Sám dnes ví
střapatá meluzíno
jste to vy
kdo můj podzim obarví
na májový čas?

na moře
na přístavy
na nás co jsme zůstali