Tápání

Stejně tak jako zapadá slunce,
mizejí i moje naděje,
tiše se k poctě skládají věnce,
já mlčím a nic se neděje.
Tak jako tráva tiše šumí ve větru,
mám v hlavě jen jednu myšlenku.
Tak jako se stramy klaní oblože,
vypdá i mé srdce truchlící pro tebe.
Tak jako květiny vadnou ve váze,
cítím, že tě ke mně nic neváže.
Tak jako mraky velké a šedé,
jsou mé pocity z nás, z tebe!
Nevím, čím jsem se provinila, že se mi to děje,
je to hrozné, takhle tápat a nic nevědět.
Ach, živote, živote, jsi na mě krutý,
proč platím já ne ten druhý.
A ty, člověče, proč mě tak trápíš,
vždyť víš, že tě chci, i víc než tušíš.
Když tě nemám po svém boku,
stáská se mi po doteku.
Když tě nemám u sebe,
bdím a myslíšm na tebe.
Proč se ke mně takhle chvoáš,
ránu pod pás mi tím dáváš.
Divíš se mi, že se tak vyptávám,
ale chci vědět, co čekat mám.
Nechci tohle dokola dál prožívat,
chci vědět, jak si správně užívat.
Divíš se, že se starám o ostatní,
ale pak je to krásný a vzájemný.
Ale dokud to neokusíš, nepochopíš,
jak je skvělé mít někoho u sebe, když se trápíš.
Jak úžasné je dělit se s ním o radost
a jak pomůže prozradit mu svou starost.
Věř nám, když to říkáme,
máme pravdu, my to známe.
Jediné, co pro to musíš udělat
je přestat se před námi přetvařovat.
Pak už všechno půjde samo
a šťastné bude každé ráno.
Aspoň o tom přemýšlej,
neboj se vyzkoušej.
Opravdové přátelství je totiž nenahraditelné
a nám připadá jako nedpozemské.