Úvalská zastavení

Jednoho dne,
když hezky bylo,
cosi se uvnitř narodilo.
Já cestou šel jsem,
náhle zřím,
z komínu tu stoupat dým.

Zavřu oči a tu náhle,
stojím tu a tiše sním,
slyším klapat starý mlýn.
Voda s kolem svou píseň hraje,
zurčí, zpívá, srdce taje.
Šumné stromy s ním.

Najednou, na druhé straně,
slyším hlas,
zvěstuje Páně.
Hlasem svým pak praví všem,
co rozprávěl s andělem.
co dává lidem všem.

Pokoru vždy v sobě mějte!
V srdci lásce rozumějte!
Na příkoří nehleďte!
Já prvním jsem se narodil,
bych i prvním ve víře byl,
v Prvním Chrámu Boha velebil.

O kus dál,
však co to zní?
Co to vede nad zemí?
Toť pamětník starý je,
osudy devětkrát spojuje,
když dech oře zaduje.

Pod ním, Jako oko Boží,
Pod stromy svou tváři noří,
Až se tají dech.
Slunce na něj krásně svítí,
no není tu krásné žití?
Tady u nás v Úvalech?!