Nezoufej, šachisto!

Tušit mohl zapšklý syn,
hra nudná je a zmatená,
v půli času zašlý stín,
co lámou se mu kolena.

Hrát má, jenže hrát se nechce
s Goliášem o trůny,
soupeřovi jde to lehce,
jasné jsou mu posuny
figur těžkých, i těch lehkých,
nezná v tomto boji smír,
kdo je ve hře příliš křehký,
matem se mu odmění.

Kdo je ve hře příliš křehký,
spadne pod stůl navždycky,
já vím, ono zprvu zdá se,
že je to až nelidský,
padne jezdec, ba i střelec
do propasti bezedné,
sotva chytíš druhý nádech,
už řveš nahlas: "Bože, nééé!"

Padne věž a padne dáma
do propasti zas a znova,
jedovatá bývaj rána,
kdy tě schvátí vlastní zloba,
žes to prohrál, žes to projel,
náhle ale utichneš,
nakonec si řekneš: "Co je?"
"Dneska k výhře přičichneš."