Vyznání

Usmívám se, když mi dochází slova.
A mě rudnou tváře, pocitem trémy.
Když vyslovit mám, co skrývala mlha.
A na mě doléhají tvé tajemné sféry.

Jsi člověk, který mě jediným pohledem odrovná.
Když tě nevidím, mám pocit, že umírám.
Tvůj úsměv mě zahřívá na duši, jak uhlík který plápolá.
A kvůli tvé smutné tváři, všechny tvé můry proklínám.

Jsi bytost z kamene, někdy však plný něhy.
Jsi stvořen pro tento svět.
Jako bys ho měl naučit hrát karty.
A hlavně hrát fér.

Jsi muž, jenž dívky přivádí do kolen.
A přitom nevidíš jejich pohledy blažené.
Jak já miluji tě víc, než všechno ostatní.
Jsi člověk, kterého ráda mám,
přesto, ale vzdálený.