Štěstí v neštěstí

Stále se snažím jít dobrým příkladem
a nenechávat svůj smích ladem.
Snažím se být optimistou
a hýřit přátelskou atmosférou.
Ale co se děje ve mně,
to je zahaleno temně.
Uvnitř stále smutek cítím
a štěstí už snad nepocítím.
Všichni mě jen zraňují
a ještě se tomu smějí.
Já sice nedávám nic znát,
ale nechce se mi z toho smát.
Nevadí mi rejpání,
ale občas to fakt přehání.
Kluci jsou vážně super
a já taky chtěla býti klukem.
Pak jsem si to rozmyslela
a tolik bolesti jsem utrpěla.
Chtěla bych být dlouho pryč,
pak bych se tu možná měla líp.
Kdybych jim tu chyběla,
to bych si pak zpívala.
Ale spíš by využili možnost druhou,
že by nade mnou mávli rukou.
Myslím, že tu zatím nechápou,
jak důležité je pro mě být jim kamarádkou.
Mám je všechny strašně ráda,
ale oni mi to neoplácí ani z mála.
Já bychse pro ně rozkrájela,
ale tím bych je jen rozesmála.
Nemají mě rádi a já nevím, proč.
Je to jeden velký kolotoč.
Já bych ráda vystoupila.
Kéž bych se ho vypnout naučila.
Upřímná jsme fakt až dost
a dělám si to pro radost.
Tak proč jim tohle nedokážu říct?
Asi mám strach - ach ten jejich smích.
Strach mám asi určitě
a to má na to vliv velice.
Nesnesla bych jejich smích.
Tak jak jim to mám teda říct?!

Mám vás ráda, vy to víte!
Proč mi totéž (aspoň jednou) nepovíte?!