Zámek snů

Zámek snů, kde máš to, po čem si toužil
lásku tu pravou, jak dlouho si oni snil
své city před světem zlým, tělem svým chránil
život svůj, to křehké poupě, do jeho zdí si vložil.

Cestu k jeho bráně, dávno si zapomněl
tvůj život ztratil lesk, jak zevšedněl
šedou nudou a pohodlím svým, si rezivěl
proč nehledáš, to co si nikdy nenašel.

Cítíš, jak slábneš, tak sám to vzdáš
v bolestech svých krutých, tak kde ji máš
tu sílu co jsi měl, marně hledáš
lásku svou vysněnou, už nikdy nepotkáš.

Ležíš v hrobě, nad tebou jen studený náhrobní kámen
v černé rakvi hlínou zasypán, už je s tebou amen
na hrobu tvém, kvete jen černé růže pupen
o její trn si roztrhal, duši svou jen.

Noční můra ve tvých snech, jak rychle se plní
Stárneš, stále cítíš, jak je krutá, běž za ní
dej srdce své to nejdražší, co máš, do svých dlaní
jdi za svou láskou, ať už se netrápíš a zanech, snění.

Kdo lásku vzal
místo smíchu pláč, v duši je žal
city své, ten něžný kvítek pošlapal
a v hněvu svém, ďáblu duši svou upsal.

Nekonečnou prázdnotou svou, ženou se dál
s tupostí a zlobou, smutek je jejich král
jejich duše slzy plní po okraj
trápení pro touhu svou, už není pro ně ráj.

Peklo v sobě, plamenů cítí žár
křídla prázdnoty, ledových větrů zmar
život, jak promrhali ten nejkrásnější dar
pro strach milovat, svých citů pár.

Já taky mezi ně patřím
za to co sem udělal, se stydím
pro podpis ďáblovy smlouvy, muka na věky cítím
za prázdnou duši svou v plamenech pekelných, se smažím.

Ztrácíš naději, jak dlouho co jsi přestal snít
poupě ten křehký květ, kde se skryl tvůj cit
usycháš, proč lásku svou nemůže mít
bez ní smysl svůj ztrácíš, už nechceš žít.

Kolabuješ, v té výhni umíráš
Slábneš, svůj dech nevnímáš
svůj život, jak moc ho proklínáš
a duši spálenou na popel máš.

Pálí, ten žár stále cítíš
jsi jak zvíře, nekonečnou bolestí trpíš
na věky prokletý, svůj osud sám nezměníš
zatracený v pekle, boha o pomoc prosíš.

Na kolenou klečíš, jseš tak bez mocnej
pláčeš, proč si byl tak zlej
místo srdce, tíží tě kámen tak tvrdej
u boha ke kterému se modlíš, pomoc nehledej.

Do těch veršů sem, svůj osud napsal
je to dávno co lásku svou sem potkal
místo ráje, peklo sem si vybral
blázen, teď abych se zpovídal.

Co špatného ze strachu, sem udělal
abych se netrápil, city své jsem pochoval
zlo do mě vstoupilo, ďáblovi sem duši dal
na lásku co jsem se jí bál, teď abych vzpomínal.

Jak dlouho než si napsal, co cítíš
do veršů svých ať už se netrápíš
sám sobě snad trochu ulevíš
a svědomí svému, ulehčíš.

Pro duši svou prokletou, vysvobození hledáš
kapička naděje, stále v ní doufáš
na její sílu, jak dlouho už čekáš
křišťálově čistou lásku, jednou ji snad potkáš.

Jen ta pravá, má tu moc nádhernou
ty jiskry v očích, za hřejou duši tvou temnou
její city tě znova k životu proberou
už jsi jí našel, je tak nádhernou.