Narkomanova zpověď

Jediná vina, svou nevinností křičím
je to má ozvěna, co ji v sobě nosím
spásu v jehle hledám, ve své samotě se trápím
do žil dávku posílám, kde je to štěstí o kterém sním.

Sám sebe lámu na tisíc kousků, zoufalství svému podléhám
každý kousek bolí víc, o spásu žádám
vstupuji do světa snů, plané naději podléhám
pro lásku to trápení, svou spásu hledám.

Pár vteřin iluzí, jak krátce tě hladím
v extázi své, o polibek prosím
jsi tak blízko, po další dávce toužím
ruce se třesou, jen o tobě má jediná sním.

Droze podléhám, vůli svou už nemám
mozek je omámen, další dávce podléhám
realita kokainu, jak dobře ji znám
peklo závislosti teď v sobě, jen mám.

Už nejsem člověkem, droga je můj pán
jsem jen pes, co pro její slávu je obětován
už jí podléhám, zemřít sem povinován
poslední dávku do žil si píchám, už sem rozbodán.

Je ze mě otrok co jako zrůda, musí žít
už dávno nedokážu, se osudu vzepřít
mám jedinou touhu, chci zemřít
a jen doufám, že duše má, svůj klid bude mít.

Stále na ní myslím, mám ji v představách
v hlavě své ji nosím, je v mých myšlenkách
hrůza těch mých vizí, žiju v obavách
zažívám celoživotní krizi, život nemám ve svých rukách.

Hlupák, kdo věřil tomu mámení jen jednou
ve chvíli bolesti, co byla tak smutnou
blázen plný důvěry, co věřil v šanci druhou
duši má v samotě, jen smutkem plnou
zatracený kdo třikrát věřil, hnán svou touhou
podlehl trápení, zná jen beznaděj pouhou.