Nechej světla spát!

nechej světla spát
když mluvíš o tom co stalo se
bývalo těžké zachumlat se do iluzí
a nevidět svět
jak zčernal slunci před očima
jak obloha ztmavla a zpívala o smrti
že někdo ji na křídla vyryl nemoc jedný touhy
a ta pak pršela lidem do očí
jako střepy ze zrcadel...
jak infekce s příznaky dogmatu lidský rasy
jako vášeň co sžírá stopu člověka
ve vodnatých očích...
jak touha sevřít zemi
jedinou pěstí v pase
a druhou jí stavět kříže po těle
pro radost
trhat hvězdy po tisících
a sázet je do ohrádky
s ostnatým drátem
-
kolik jich zůstalo tam za tou branou?
kde v kolejích teď kvetou růže
za zhaslé hvězdy
a kam se ticho chodí pást
na černobílých vzpomínkách...
kolik jen hlasů zbylo v těch zdech?
co neumí vyprávět pohádky
a tak zadumaně mlčí, zamyšlené
ve svých zločinech