Nevěrná

Nezřízená tramvaj se vleče po čistě vyjetých kolejí dokola jako by už nevěděla kam,
ubíhajíce za ní kilometry slov které neměli zůstat skryty pod betonovým hrudníkem.
Nemůžu přece chtít odpoutat každé lano držíce mě v protkané síti přátel bezpečí,
rozdělím-li se svírajícím provazem v zápěstí, zřítím se do tichého slaného zítřka.

Dům utichl a přestal trucovat, vzpínat se proti všem a všemu co přicházelo,
nechal se kolíbat hrou slov a pohybů vycházejících z rozpáleného jádra něžného.
Dělám vše podle probíhající potřeby, ale bojím se oprostit od předpokládaného,
zvládnu-li snad všechno, co mě čeká v rozprostřených masách temné hloubky vod.

Jen ta uzavírající mlha města všude kolem pohlcující do sebe vše, co zůstalo,
snažíce se prodrat na povrch, se pokouším nadechnout, už jen probudit se.
Analyzuji sebe sama v domnění, že selžu, a zvládnu-li se vzepřít všemu,
najdu-li sladké rozpoložení táhnoucí se po všech nekonečných vlnách snění.


Nevěrná všem, všemu, i sobě...