Vážka (Ve sklenici svatého Valentýna)

Nebe mělo barvu jejích očí

a v mé sklence topila se vážka

- zbloudilá

- a utopená

- bezradná

- a podnapilá

 

Jako moje mysl při pohledu na ni

ona je tak nádherná

ona to ví

 

Říkám jí:

sfoukni všechny svíce na mém dortu

a přej si nějaké tajné přání

třeba se ti splní, stejně vím, co chceš

jsi tajemná, ale odhalená

 

…

 

Jak plamínky zhasly a vážka uhynula

došlo mi, že jsme jako ony

Ony svíce a a onen hmyz,

volní,

přesto spoutaní,

povolní,

chlastem zbouraní

 

…

 

 

Mohu žít, mohu dýchat, mohu pít,

ale nemohu volně myslet, cítit a chtít

když za každou myšlenkou, každou vzpomínkou

jsi ty,

jen ty

 

 

Miluji tě,

jako vážka miluje svou sklenici s Valentýnem,

protože není to romantické,

jakým nádherným způsobem uhynula?