Odpuštění něžné Magdaleny

Vznesl se v obláčku prapodivných entit

a jeho ruce, dlouhé jako bezmocná lež

sápají se po zbytku života za nehty víry

ale již nevstane, nemůže, není

temnota houstne a vkrádá se za víčka

i takové může být snění v poblouznění

to, co sis přál nejméně, se zhmotní

 

(a kousek mýdla tiše šeptá propisce

kýčovité veršíky o lásce a zradě

aby byl hned za prvním rohem

nevěrný s obyčejnou tužkou)

 

A možná, že je mi ho opravdu líto

ale je to jen myšlenka rozpuštěná v parfému

nejasná a krátká jako opravdové léto

schoulená do podoby svědomí

pojištěná na tisíc polibků

chvějící se v poklidném okamžení

 

 

ale já asi vážně nedokážu odpouštět