Kroky v olověných sandálech

Šest stínů vídám mezi stromy každý podvečer. Jsou bez těl a jenom tiše stojí a zírají skrze mě. Je to divný pocit, neboť nemluví a i já mám nádech stínu.

 

 A smutky mé se ptají

kde slova má spí

a vůbec netuší nic o hrobech přeplněných

ve kterých se skrývají.

 

 Mnoho je mraků na nebi

a ještě více  hvězd ukrytých tam

v modři vyhaslé.

 

 A smutky mé se ptají

na sny mysli mé

neboť neví

že šest stínů každý podvečer

mě láká v jeden houf a řad.

 

 V pocitu chladném

oči přivírám a sním

o volnosti stínů těch

kteří vábí i stín můj

tam

kde není smích a pláč.

 

Byl to jen pocit z podvečerních stínů, kdy zvířata usínají, všude je klid a mír a člověku se honí hlavou myšlenky a představy, vše se prolíná tak, že se tají dech. V té chvíli marnost škrábe do duše a já si uvědomuji, co vše mezi prsty proteklo a ještě proteče. Potom vzniknou díla podobná stínům usínajícího dne. Jsem rád, když mě probouzíš a opět stavíš do světla.